​Chtěl bych patřit k tahounům týmu.

Věřím, že mohu podpořit i mladé šikovné spoluhráče, říká Martin Hraňo. Jednoznačně největší dosavadní posilou Milevska se stal útočník Martin Hraňo, který přišel ze Soběslavi. Jedná se o velkou osobnost celé krajské soutěže. Hovoří o tom například i každoroční počet bodů v jeho individuálních statistikách. Pouze loňská sezóna byla slabší, kdy zkušený útočník nemohl nastupovat kvůli zranění krční páteře. Letos přichází s cílem pomoci Milevsku k lepším místům v tabulce a to především svou zkušeností. V týmu bude působit rovněž jako mentor pro mladší hráče.

Hned úvodu se nelze zeptat jinak. Jaká byla vaše cesta k přesunu ze Soběslavi do Milevska?

Do Milevska jsem se dostal poměrně dlouhým okruhem. První zkušenost s Milevskem jsem získal během nedokončené druholigové sezóny. Tehdy jsme právě do Milevska měli střídavé starty z prvoligového Tábora. Pak jsem několik let hrál v Soběslavi, se kterou měl Tábor několikaletou spolupráci. Už jsem se delší dobu dokonce rozhodoval, že brusle pověsím na hřebík kvůli časovým důvodům. Navíc jsme se v Soběslavi domluvili, že přenechám místo mladším. Spolupráce s Milevskem započala tentokrát tak, že mě během loňského ročníku oslovil trenér Ondřej Mertl, zda bych nechtěl Milevsku pomoci. Jak už jsem říkal, vypadalo to na mou poslední sezónu, takže už jsem byl spíše smířený s tím, že to dokončím v Soběslavi. Na to sem prodělal zranění. V Soběslavi jsme se potom nedohodli na mé roli, kterou bych tam měl hrát. Znovu začali námluvy s Milevskem. Byl jsem tam dokonce na nějakých trénincích, ale Soběslav se pak rozhodla mě nakonec nepustit. Tím to padlo loni.

Co následovalo po sezóně?

To už jsem si řekl, že se na to vykašlu a s hokejem definitivně skončím. Nicméně v této části nejvíce zapracoval Lukáš Karpíšek, který se dobře zná se Zbyňkem Hrdelem. Tomu řekl, ať mě ještě zkusí přemluvit, že bych do hokeje měl chuť a mohl bych do Milevska přeci-jenom jít. Zbyněk mě kontaktoval ještě na konci loňské sezóny, ať brusle na hřebík ještě nevěším, že si dáme vědět. Opět jsem si ale říkal, že se na to vykašlu. Pak jsem se se Zbyňkem ještě potkal na schůzce, kde byl i prezident klubu Milan Tollinger. Dali jsme kafe a probrali jsme tam, jak by to mohlo vypadat a jakou mají vizi s milevským hokejem do budoucna. Mě se to líbilo a říkal jsem si, že by to pro mě mohla být zajímavá motivace, zdejším klukům pomoci. K Milevsku mám navíc poměrně velký vztah, protože jsem tam hrál a znám tam řadu kluků, takže jsem se nakonec ještě přemluvil a těším se na nové výzvy.

V předchozí sezónách jste působil v Soběslavi. Proč zrovna tam?

Tam se to seběhlo tak, že když jsme s Táborem postoupili zpátky do druhé ligy, tak já jsem už kvůli pracovnímu vytížení nechtěl druhou ligu hrát. Pro mě nebylo úplně myslitelné si každý týden brát dovolenou a jezdit do Jablonce, Kolína a dalších vzdálených míst. Rozhodoval jsem se, zda pokračovat v hokeji nebo se plně věnovat své práci. Vrhl jsem se tedy do práce a reálně zvládat jsem mohl maximálně ten kraj. V Táboře býval ještě Feks, který byl béčkem Tábora. Tam jsme řešili, zda se to tam bude hrát nebo nebude. Tenkrát mě oslovil již zmíněný Lukáš Karpíšek, který zrovna v Soběslavi hrál také. Byl tam rovněž Honza Stoklásek. Jezdilo tam tedy z Tábora auto a všechno to byli kluci, se kterými jsem se hodně dlouho znal a přátelil. Říkal jsem si, že jestli mám jezdit do Soběslavi nebo hrát v Táboře ve Feksu, že to je celkem jedno. Navíc Soběslav mi nabídla vcelku zajímavé podmínky. Navíc tenkrát tam udělali i hezké gesto v tom, že mě vykoupili z insolvenční podstaty. V Táboře tehdy v prvoligové sezóně krachnul klub a když jsme chtěli někam hrát, tak se to muselo vyplatit. To byla další věc, proč už tehdy nebyla druhá liga reálná, protože za každého z nás chtěli nějaké tabulkové hodnoty a to nebylo pro každý klub zajímavé.

Už jste zmínil krátkou epizodu v našem žluto-modrém dresu. Jak na to vzpomínáte?

Mě to hrozně bavilo. Strašně jsem se na to těšil, protože jsme tam dostávali ve chlapech více prostoru oproti Táboru, kde se šlo na postup a hráli jsme tam třetí a čtvrté lajny. V Milevsku to tenkrát dokonce trénoval Milan Tollinger, ostatně to byl další z důvodů, proč jsem na to letos kývl. Znám Milana, který měl tréninky fakt ostré, ale bylo to fajn. Strašně mě bavila kabina, kde se sešla výborná parta a tým měl svou úroveň. Jmenovat mohu Dalimila Svobodu, Michala Štycha nebo Milana Kořánka. Parta tam byla naprosto skvělá. Z Tábora tam jezdilo jedno auto, občas i dvě. Docela se nám i dařilo. V tom hokeji jsme nebyli špatní a ani tabulkově to nebylo zlé. Bohužel to skončilo, jak to skončilo. Akorát si říkám, že kamkoliv přijdu, tam to vždycky skončí podobně. Byl jsem v Táboře, tam to insolvenčně skončilo, byl jsem v Milevsku, také to tak skončilo a byl jsem v Benešově a ani tam tomu nebylo jinak. Snad už to teď přestane (smích). Na tu sezónu ale vzpomínám přesto rád, jen je škoda, že to takhle skončilo. Měli jsme šanci udělat velice dobrý výsledek, ale bohužel.

Nyní se vrátíme k aktuálnějším věcem. V loňské sezóně jste měl velký problém se zády. To vás hodně přibrzdilo. Už je to v pořádku?

Ano, jednalo se o krční páteř. Už jsem dá se říct stoprocentní. Tam se seběhlo několik blbých věcí. Začala nám sezóna a já před ní měl dvakrát Covid. Tehdy byly zavřená fitka a já jsem člověk, který je zvyklý, pořád něco dělat. Skončí hokej, chodím do fitka a furt se udržuji. Tady byla dlouhá pauza a myslím si, že všechny zdravotní neduhy se na mě vyřádily. To mě vyřadilo a měl jsem dokonce takový problém, že jsem popošel dvacet metrů a motala se mi hlava. Pak jsem chodil na rehabilitace a řekl bych, že se to srovnalo, že už bych měl být v naprostém pořádku.

Co letní příprava. Tu nikdo nemá rád. Jak jste jí letos absolvoval vy?

Letní příprava je pro mě asi jako pro každého hokejistu, nejhorší část přípravy. Nicméně je potřebná. Musím se přiznat, že jsem byl rád, že jsem se sem na pár tréninků dostal. Z časového hlediska to bylo pro mě opravdu náročné, protože já jezdím z práce až z Benešova, takže se domů dostávám kolem šesté večer. Párkrát jsem utekl dřív z práce, abych si mohl s klukama jít zaběhat do lesa. Na druhou stranu je to opravdu potřeba, protože to tým utuží a udělá to partu. Občas jsem to nestihl, ale já jsem typ člověka, který to následně i tak dotrénuje doma. Vím, že bez toho to zkrátka nejde.

Pod trenérem Ševčíkem budete působit asi poprvé...

Frantu mám jako hlavního trenéra poprvé. Potkal jsem se s ním ale v Táboře v postupové sezóně do první ligy. On dělal asistenta a manažéra. Mě vyhovuje jeho styl trénování v tom, že on nechává útočníkům volný prostor směrem dopředu, což je super a opět to hrálo při mém rozhodování, zda jít do Milevska, roli. Ještě si ho pamatuji, když hrál ve druhé lize. To jsem sám byl na hranici dorostu a juniorky, takže jsem k němu vzhlížel. Byla to velká hokejová osobnost. Vím, že lidsky je to typ člověka, který je mi jak v kabině, tak na lavičce, blíž, než jiní trenéři. Myslím si, že by nám to mohlo celkově sedět.

S jakými osobními cíli vstupujete na led?

Chtěl bych patřit k tahounům týmu. Věřím, že mohu podpořit i mladé šikovné kluky, kteří se v týmu nachází. Mohu jim dát myšlenku i nějakou metodickou podporu. Mohlo by jim pomoci i to, že tam uvidí starého blbce, který pravidelně chodí na tréninky, snaží se makat a snaží se jim nedat místo zadarmo. Očekávám od sebe i jistou produktivitu, kterou jsem měl v minulých sezónách. Budu jí rozhodně chtít přenést i do Milevska. Beru to tak, že jsem tam jeden z nejzkušenějších hráčů a budu se snažit kolem sebe vytvořit dobrý tým, abychom společně dosáhli úspěchu.

Už si trochu poznal své nové spoluhráče? Jak na tebe působí?

Je tam řada mladých šikovných kluků. Mají šanci se zlepšovat. Co se týče kabiny, tak tam to funguje zatím skvěle. Je tam velká sranda a dobrá chemie. Já začal první trénink s Kubou Suchanem a Dominikem Peckou. Pokud nám to takhle vydrží a bude nám to fungovat, tak by to mohlo být docela zajímavé, protože oni budou výborní bruslaři a já tam do toho dám to zakončení a tu hlavu. Ještě bychom potřebovali v kádru doplnit obranu, kde by byla zapotřebí rovněž jistá zkušenost. Je to hodně podobný příběh, který jsem zažil v Soběslavi. Obrana tam dlouhodobě nebyla a poslední dvě tři sezóny se nám povedlo tam přitáhnout Kanova nebo Tržila a ten hokej se tam posunul hodně nahoru. Věřím, že když se nám z tohoto pohledu podaří kádr vhodně doplnit, tak by to mohlo být dobré.

Co říkáte na klubové zázemí?

Musím říct, že na krajskou ligu jsou v Milevsku nadstandardní podmínky. To musím zmínit a za to děkuji. Pan Kolář se o nás stará jako o vlastní a to zázemí opravdu funguje dobře. Nic nám tu nechybí. Když to srovnám s ostatními týmy, tak se tohle v kraji málokde zažije. Ani v béčku Tábora to takhle absolutně nefungovalo. Za mě takové podmínky dříve bývaly ve druhé lize. Nemyslím po finanční stránce, ale například to, jak se máme v šatně, že jsou vyprané čisté dresy a podobně.

Na závěr otázka k týmovým cílům. To se teď na začátku přípravy blbě odhaduje. Přesto se vás zeptám, kam by Milevsko mělo směřovat?